Pravda a dohady o původu Boženy Němcové.

Byli jsme v kvintě, když náš češtinář zavedl mluvní cvičení jako  aktivní metodu řečnické výchovy. Postupně, v jednu  určenou hodinu týdně, se měli  žáci   vystřídat na stupínku, každý týden jeden, se svým osobně zvoleným tématem. Měl o něm  hovořit asi 10 minut. Přihlásila jsem se tehdy s tématem „Život a dílo Boženy Němcové“. Měla jsem od vánoc krásně vypravenou monografii o naší národní spisovatelce od F.Kubky a  M.Novotného z r.1941.  Dostala jsem ji pod stromeček. Kniha velkého formátu a s bohatým obrazovým materiálem, s portréty osob, kresbami a malbami krajin, fotografiemi literárních děl a časopisů.  Stačilo se jen dívat a popisovat obrázky. Listujeme-li knihou, dějiště se rychle mění. Můžeme sledovat   prarodiče Boženy Němcové, kteří  jsou  na (marném) útěku před vojenskými verbíři a před vojnou samou. Rodiče také nevstupují do společného života bez nesnází. Výjimkou je dětství  budoucí spisovatelky v  Ratibořicích, požehnané čtyřletou přítomností neobyčejné babičky. Celoživotní zdroj nezapomenutelně krásných vzpomínek. Pak sňatek. Nezdařené manželství. Literární a vlastenecká činnost. Služebně a finančně  pronásledovaný  manžel, přečasto pro své přesvědčení  překládaný. Neuvěřitelně časté stěhování s místa na místo. Starosti s dětmi. Smrt syna. Léčebné pobyty v lázních. Marné existenční naděje. Strastiplná  životní cesta  až k smutnému konci v  nouzí a bídě.

 

V knize jsou  i  podobizny  mužů, s kterými naši spisovatelku spojovalo víc než jen přátelství a literatura. Ale tento úsek můj zájem  tehdy nevzbudil. Bylo to zřejmě mimo můj  duševní obzor. Dnes bych se odvolala na F.X.Šaldu a  odmítla informace o nejsoukromějším  životě  spisovatelky pro „ukájení zvědavosti širokého obecenstva“. Spolu s ním bych   podtrhla význam  jejího vnitřního života. Její sensibility, výběru podnětů,  jejích citů, tužeb, snů, přání, doufání i vzpomínek. Zdůraznila bych její velký entusiasmus, velkou víru,  velkou touhu, hoře i vášeň, a nade vše  velkou  něhyplnou lásku. “Krásným sladkým paradoxem s rozkošnou tvrdošíjností opravdu básnickou a všemu navzdory  soudilo její srdce  jako Shelley: Když Zima přichází, což může být Jaro daleko za ní?“ Tak  uzavírá F.X.Šalda svůj medailon  první české spisovatelky.

 

Neznala jsem tehdy ještě Šaldovu studii z r.1911.  Co mě však  uchvátilo, byla duše  díla, kterému patřilo moje mluvní cvičení.  Vyjádřovala ji  věta, kterou jsem se zápalem  ve svém proslovu citovala: „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce“. Tu větu mí spolužáci s převahou své mužské racionality shovívavě přešli. Ta věta však byla pro mne znamením erbovním. „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce. Babiččiny pohádky, které vlídnou hudbou unášely toto srdce do světa míru a lásky. Příroda, o které babička tolik milého a poučného vyprávěla. Svět vznešené kněžny, který mocnými dojmy zaléhal do romantických představ štolbovy dcery. Šílená Viktorka na jezu. Zpívání na kůru v skalickém kostele. Zimní večery a něžné probuzení velikonočního jara, takový byl ráj jejího dětství, na jehož prahu, žehnajíc dychtivému  dítěti, stála Babička, symbol lidskosti.“ 

 

Snad  jsem  tehdy připomněla  běžně uváděná   spisovatelčina životopisná data. Možná, že jsem je vynechala. Asi se mi  tehdy nezdála nijak zajímavá.

 

Časem se však objevili  pisatelé, kteří zpochybnili  jejich správnost a  ironizují  setrvačnost  autorů   literárních  učebnic a slovníků, protože se jich od dob prvního životopisce BN, kterým byl Václav Tille,  stereotypně drží. (Tilleho monografie o BN r. 1911, 9.vyd. 1947).

Ale  buďme spravedliví. Historikové  literatury si je nevymysleli. Marie Gebauerová napsala  r. 1920:„V Zemském muzeu je uchováno mnoho dopisů Boženy Němcové. Mezi nimi je i lístek, psaný její rukou: „Božena Němcová, rozená Panklová,  narodila se ve Vídni dne 5ho února 1820. Roku 1821 přistěhovali se rodiče její do Ratibořic na panství Náchodské v Čechách, a tam byla vychována.

 

Roku 1837 provdala se za Josefa Němce, komisaře c.k. finanční stráže.  Když se roku 1842 její manžel do Prahy dostal, seznámila se tam s několika horlivými vlastenci a vlastenkami a měla příležitost seznati českou literaturu. Od té doby přilnula s celou duší ke straně národní.“

 

Jak zřejmo, je to  sama autorka, která  zavedla  svá životopisná data do dějin české literatury.   Data   ovšem nejsou úplná.  Někteří badatelé se je  proto  pokusili doplnit   studiem archivních materiálů. Avšak  ani  jejich  pátrání   nebylo úplné. Dnes víme, že „Babička“, klasické dílo české literatury,  je i  báseň i  pravda o  životě  autorky. Nejstarší badatelé  však  zanedbali možnost   přebásnění skutečnosti  a  předpokládali, že  text  je do detailu spolehlivě pravdivý. První omyl způsobila hned  první věta naší milované knihy. Zní: „Babička měla syna a dvě dcery.“ A tak když se v matričním archivu v Kladsku, odkud  babička (Magdalena Novotná) s dětmi před blížícím se vojskem  r.1807 uprchla (samozřejmě bez dokladů),  našlo   jedno chlapecké a dvě dívčí jména, pátrání skončilo. Za matku Barunky  byla následkem toho pokládána Johana Barbora Terezie, narozená jako  pohrobek po smrti svého otce (Jiřího Novotného) r.1805  Ve skutečnosti Barunčina teta. Jako  údajná matka  v době narození dcery (1820)  nezletilá, teprve  patnáctiletá. Odtud se odvinula řada mylných  konstrukcí. Ona prý např. předstírala, že je  o řadu let starší, byla to tedy „ klamárka“. K Barunce neměla dost mateřské lásky. Pro  mateřství nebyla  prý totiž  svým věkem  dost zralá. ( Kritiky  byl ušetřen kupodivu poctivec  Pankl. Nikdo mu nevytkl,  že  si „začal“ s nedospělou dívčinou.) Omyl  o nezletilé matce BN přežíval  od r.1912 (uveřejněn ve  sborníku o genealogických výzkumech) celá desítiletí. Ještě Václav Černý v Knížce o Babičce z r.1963 zná sice mnohé o prarodičích BN, její pravou matku však  nezná.   Až nové výzkumy v 70. letech minulého století na farách v Kladsku a ve Vídni vedly dík  A.Irmannovi a R.Rejchrtovi k nápravě.   Matka Boženy Němcové  byla  určena správně. Postupně byly v matrice v Kladsku nalezeny ne tři, ale sedm   dětí manželů Novotných: Karel Kašpar (1794), Marie Magdalena Terezie (1797) pravá matka Barunčina,  Jan Josef Emanuel (1799), Josef Antonín Ignác (1801), Johana Magdalena Františka (1803), Emanuel Kristián Josef (1804), Johana Barbora Terezie (1805) ,  Barunčina teta.

Identita čtyř dětí, které se dožily dospělého věku, je potvrzena i  tzv. „superprotokolem“ o smrti Marie Magdaleny Novotné ( Barunčiny milované babičky ) ve Vídni 27.3.1841.  Její děti: Kašpar Novotný (1794) nádeník v Ratibořicích, Josef Novotný (1801) kočí ve Vídni, Terezie Panklová (1797) služebná v Ratibořicích (+1863 v Zaháni), Johana Fraentlová (1805) slanečkářka ve Vídni (+1855). I ten „superprotokol“ ukazuje, jak velice se může básnický obraz  konce  babiččiny  životní pouti  lišit od skutečnosti.

Kromě seriózních výzkumů o původu Boženy Němcové objevilo se nedávno také mnoho staronových výmyslů, dohadů a senzacechtivých zpráv, vedených snahou učinit z naší národní a lidové spisovatelky „odložené hraběcí dítě“, zcela podle vkusu autorek „červené knihovny“. Jejich motivem je dlouhodobě tradovaná idea, že „původ spisovatelky tak skvělého nadání není daleko od kněžny dobrodějky.“ První dohad, že je Barunka dcerou  samotné „paní kněžny“ z ratibořického zámku a jednoho z  jejích  důvěrných přátel, knížete Metternicha,  padl. Ukázalo se, že po  nelegitimním mateřství v dívčím věku paní kněžna už děti mít nemohla.  Pak tedy padala v úvahu její mladší sestra, Dorothea Talleyrandová.  Vědělo se o jejích mimomanželských vztazích a potvrdilo se, že její románek s  hrabětem Clam Martinicem skutečně nezůstal bez následků. Holčička přišla na svět tajně,  ve Francii, dostalo se jí šlechtické „charity“ a blahobytný život opustila v požehnaném věku 89 let. Zřejmě to tedy nebyla Božena Němcová (M.Ivanov, Zahrada života paní Betty. Praha 1992).

 

Ale stoupenci kryptogenetických spekulací se s paní Dorotheou nechtějí rozloučit. Rádi  opakuji pozoruhodný argument, který jim nevědomky svého času   poskytl Václav Čeněk Bendl. O 13 let mladší student (později teolog a literát),  obdivovatel BN a občasný její  pomocník při korekturách. Tento Vašek nebo Bendlík, jak ho jmenuje v dopisech synovi, sepsal pro Němcovou nějaké informace od nakladatele a  pro tiskárnu  a vložil je do obálky, kterou  opatřil adresou Velevážená Dorothea Němcová. Podle kryptogenetiků jasná zpráva o utajovaném  poutu adresátky  s vrchností, křestním jménem tady  prozrazeném.  Krkolomné vysvětlení. Nabízí se prostší a smysluplnější. V adrese se nepřipomínala Dorothea Talleyrandová,  údajná tajená  matka BN, ale hrdinka  Goethova básnického dílka „Hermann und Dorothea“. (Goethe tehdy přirozeně   patřil k  lektuře zájemců o literaturu.)  Lze se domnívat, že  v tom jméně je  předně poklona adresátce, že je také taková pozitivní, rozhodná a činorodá bytost jako hrdinka Goethova. A je tam  zároveň připomínka  hrdiny, který si netroufá vyznat se ze svých citů. Neznamená ta adresa tedy tichou prosbu, „nepřekonatelná Dorotko, shlédni vlídně na svého Heřmánka“?

Božena  Němcová věděla o svém nelegitimním původu a o dodatečné svatbě svých rodičů, která byla „neveselá“. Věděla, že není za daných společenských mravů  těžšího provinění, než přivede-li svobodné děvče na svět nemanželské dítě.  Odsuzuje to dívku i dítě k životu v hanbě a opovržení. Odtud se odvinula nejedna tragédie. Dívky umíraly na následky neodborných zákroků, páchaly sebevraždy, odkládaly nebo  usmrcovaly novorozence. Historická paměť i dobová literatura je podobných příběhů plná. Sama Němcová se k tomu tématu vrací,  např.  v  povídkách „ Sestry“, „Baruška“,  v „Babičce“ osudem Viktorčiným.

Nedovedu si představit, že by Terezka svolila dobrovolně a  (prý?)za úplatu  vzít si  cizí dítě za vlastní jako svobodná matka, a ne až po svatbě, jak předpokládají kryptogenetikové.  Proč by přijímala odium „padlé ženy“, když by tomu  přece  vrchnost svými manipulacemi mohla předejít, kdyby jí na převzetí dítěte do péče služebnice  skutečně záleželo? A proč by urozené dítě bylo svěřeno štolbovi a nestalo se další schovankou  paní kněžny jako Hortensie a tři další dívky nelegitimního původu?

Barunčina matka se nikdy netěšila přízni literárních historiků. Nikdy neuvažovali o možných povahových  rysech, o  dobovém  pojetí role rodičů,  o tom, že  se u Panklů  rodičovské role  rozdělily na roli každodenní matky, s ustavičnými starostmi a prací doma i na zámku,  a   na roli svátečního otce, který přijížděl jen občas a přinášel vůni dálek, neobvyklé zážitky a dojmy, a třeba i dárečky z cest. Barunčiny vzpomínky  na přísnost matky a laskavost otce připsali jednoznačně na vrub původu jejího mateřství. Zpočátku to byla nezletilost, citová nezralost,  pak připomínka poklesku.  Pro  kryptogenetiky je to důkaz o tom, že pravá matka  Barunky je knížecího rodu a že Terezka je  ve skutečnosti – macecha. Terezka prý nejevila o svou dceru zájem. Poslední kontakt měly prý spolu v Červeném Kostelci (nebo v Josefově?), když  matka přijela z Ratibořic nahonem urovnat nějaké neshody mezi  dcerou a zetěm v   nedávno uzavřeném   manželství.  Není to pravda. Skutečnost je taková, že se vzájemné návštěvy  krátce na to daly uskutečnit jen s obtížemi. Když totiž paní kněžna v Ratibořicích zemřela, přenesla její dědička, mladší sestra Dorothea, své sídlo do Zaháně ve Slezsku. Část služebnictva, včetně manželů Panklových a jejich dětí, se tam přestěhovala rovněž. Cesta tam byla dlouhá, namáhavá a drahá. Je doloženo, že BN byla v Zaháni dvakrát, když byl její otec nemocen, a že jí matka poskytla příspěvek na cestu. S důvěrou k matce  posílá  později syna Karla, aby se v Zaháni učil zahradníkem. Mohl by i jinam, ale kde jinde by měl takový dohled, jako u babičky, píše BN a klade synovi na srdce, jak se má k babičce chovat. Synovi do Zaháně píše česky, matce německy. Plánuje také  rodinné setkání, až pojede vrchnost (se služebnictvem) ze Zaháně do Čech.

 

Dochovaná korespondence ukazuje, že rodinné vztahy jsou udržovány s úctou a láskou. Jediný důvod, proč nebyla vzájemná náklonnost matky a dcery silnější, byla odlišnost názorová.

Ukažme si tu odlišnost a zároveň způsob, jak s korespondencí pacují zastánci levobočkovské teorie.

Budeme citovat z dopisu BN synovi Karlovi do Zaháně s datem 24.7.1856. Dopis prý svědčí o „hlubším“ (vlastně „rodičovském“) zájmu vrchnosti o osud domněle odložené dcery a o tom, že ona od vrchnosti něco očekává (snad náhradu za věno, které nedostala). Dopis však svědčí o něčem docela jiném. Zaháňská vrchnost,  u které Panklova rodina slouží, se skutečně o Němcovy zajímá. Josef Němec je již od r.1848 veden jako „vládě vysoce nebezpečný“, ve službě je různým způsobem šikanován. Jeho manželka je policejně sledována, jejich korespondence zadržována.  V Zaháni to Panklovi s ostatními sloužícími přetřásají, mrzí je to, nesouhlasí s dcerou a jejím mužem, mají jim jejich postoje za nevděk. Karel to matce svěřuje a ona mu odpovídá takto:

 

„Co se těch řečí a klepů týče, těch si nevšímej, to mezi takovými vždy bývá, kteří mají dlouhou chvíli, jako jsou někteří na zámku...takoví každého klepu se chytnou, aby měli o čem mluvit. ...A konečně, jestli to hrabě a kněžna vědí, co z toho? Dali a dají mi kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali....Pokud otci, ...on si to musel trpce vysloužit...chudák, a obětoval ve své povinnosti život,  a nám nezanechal ani krejcaru, na kterém by lpěla nepoctivost...a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčna, proto jestli snad mým bratrům někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání. Matka, co má, musí si vysloužit...Líto je mi to, že babička všemu věří, co jí kdo nakrákoře, měla by nám více věřit než jiným, a konečně, jestli jsme i my na tom vinni, musíme to sami trpět a žádný z nich nám nepomůže, aniž toho žádáme. Babičce (a to je vlastně podle kryptogenetiků ta 

„macecha,“ pozn. SK)   se to ale musí odpustit, protože nezná všechny ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry, z čeho celá ta věc povstala, a pak, že nemají naši to národní sebeuvědomění – nejsou ani Němci ani Češi – všude dobře, kde je dobře. Ovšem člověk je všude člověk – a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak teprve  přijde do všeobecného světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ani ctít jinou. To ale naši neznají, a proto se jim zdá zbytečné, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci dokonce snad trpěl – to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, kdyby ale byla spravedlnost, nebyl by za to trestán, a kdyby byl opravdu Němec, jak se jen jmenuje, byl by na vyšším místě. To všechno naši nevědí. A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smýšlím, jak víš...“

 

Dopis usvědčuje falešné interprety z naprostého nepochopení kontextu. BN si nestěžuje, že nic od vrchnosti nedostala, a ani nedává najevo, že by si na něco činila nárok. Naopak, jako demokratka a Češka vypočítává, že není nic, co by ji nutilo zachovávat zaháňské vrchnosti loyalitu, pokud jde o její vlastní politické postoje.

O stejné slepotě a nekritické zaujatosti svědčí i snaha přikládat příležitostným slovním obratům jako „za věrné služby“ nebo oslovení „mé dítě“, „milé dítě“ hlubší význam než je   projev blahovůle vůči mladší osobě, který byl v zdvořilé němčině běžný. Nemá to nic společného s  údajným prozrazením pravého, knížecího  původu štolbovy dcery.

Přes všechny snahy nebylo nalezeno jiné datum  narození ani jiná matka  Boženy Němcové:  4.2.1820, zápis v matrice (křest) 5. 2. 1820. Narodila se Terezii Novotné, tehdy ještě neprovdané a Johanu Panklovi, štolbovi hraběte Schulenberga, tehdy ještě vojenskému rekrutovi. Možnému odvodu (tehdy na 14 let)  přestal podléhat až po dovršení 26 let, a to se stalo za půl roku. Pak se teprve mohl ženit.  Krátce před ním se oženil jeho pán, hrabě Schulenberg a vzal si vévodkyni Kateřinu Zahaňskou (paní kněžnu z Babičky) a oba se společně přestěhovali na  panství do Ratibořic. Mladý Pankl se stal kněžniným štolbou a jeho žena Terezie nastoupila do panské služby jako pradlena. Faktografii těchto událostí věcně vyložil Josef Polák ve spisku Tři kapitolky o Barunce Panklové (Praha 1992, 42 s.) Vyvrací kryptogenetické domněnky a uvádí i poslední objev A. Irmanna, který našel v evidenci obyvatel  vídeňského Alserského předměstí byt, v kterém byly v dané době tři služky. Jedna si říkala Panklová, měla novorozeně a odtud se stěhovala do Ratibořic. Pro budoucí  badatele zbývají nesrovnalosti v datování Barunčiny školní docházky.

Příští rok tomu bude 155 let, co Božena Němcová dožila svých 42 let o hladu a bídě. Při vzpomínce na slavný pohřeb a mimořádné posmrtné pocty (včetně pěkného pomníku na vyšehradském Slavíně) nepřestává bolet její živoření se čtyřmi (pak třemi) dětmi a manželem, který byl pro vlastenecké smýšlení šikanován. I ona byla pod policejním dozorem. Málokde je kontrast ubíjející sociální bídy a povznášejícího duchovního bohatství tak výrazný a tak zahanbující. Jan Neruda a Vítězslav Hálek napsali krásné nekrology a čas potvrdil, že Božena Němcová byla skutečně vynikající obrozenská spisovatelka básnivého talentu a ušlechtilá „kněžka“ mateřského jazyka. Její dílo se stalo symbolickým ztělesněním duchovních hodnot národních i všelidských a tím i jedním ze základních kamenů naší novodobé národní kultury.

 

K Boženě Němcové se národ utíkal zvláště v těžkých  chvílích. Počátkem nacistické okupace ji básníci František Halas a Jaroslav Seifert v nezapomenutelných verších vzývali jako ochránkyni, dobrou vílu, patronku. Krátce před tím zfilmovali naši filmaři „Babičku“, věrně podle literární předlohy a podle klasických ilustrací A.Kašpara z jubilejního vydání r.1902. Manifestační a vděčná  návštěva širokého  publika, zejména dětí a mládeže, byla jim odměnou. Babička a Barunka jsou nezapomenutelné.

 

Dílo Boženy Němcové nepřestává oblažovat  a posilovat svou věrností obrozenským ideálům, svou okouzlující vírou v dobrotu člověka i přírody, svým odporem ke všemu, co člověka pokořuje a znevažuje. Posiluje a oblažuje svou upřímností a prostotou, a zvláště svým obrazem krajiny dětství, v níž za tiché  noci „hvězdy házejí požáry lásky a štěstí do lidských srdcí.“

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Zdroj