Pravděpodobně nemá smysl poučovat českou hudebnici o tom, že většinu historického pokroku přinesla bělošská civilizace a v dávnější době samozřejmě Čína.

Písničkářka Radůza, vlastním jménem Radka Vranková, „bílé rase“ od plic vynadala za to, že prý celý svět stále zatahuje do krvavých konfliktů. Na její slova následně nevybíravě zareagoval analytik Martin Koller, který jí především doporučil podívat se do historie a politiky.

Co říci na vystoupení zpěvačky Radůzy, která nařkla bílou rasu jako takovou z kořistnictví, válek a drancování světa?

Žijeme v době, kdy trendem je arogantní hloupost, lež a sprostota, které dostávají cíleně prostor v médiích. Místo odborníků s různými pohledy posloucháme diletantské názory kdejaké tetky z ulice či divadla. Jestliže se může z hlediska zásadních politických otázek předvádět v ČT 24 pornoherec, proč ne na DVTV hudebnice. Zapadá to do trendu současných médií ovládaných globalisty. Řekl bych, že u mnohých českých umělců, především herců a zpěváků nacházíme to, co otec Winstona Churchilla údajně u Arabů, tedy hloupost se u nich s arogancí snoubí. K tomu můžeme připočíst bezcharakterní prodejnost, prolhanost a hrabivost. Stačí se podívat na Jandáka, který léta mlaskal u koryta ve vedení protinárodní ČSSD a v současnosti se beze studu cpe mezi půlky miliardářského oligarchy-reprezentanta amerických globalistů. Žádný anální otvor mu není dost úzký a páchnoucí, jen když z toho pro pana herce něco kouká. V současnosti přechází na vyšší či hlubší level. Čest výjimkám jako jsou Karel Gott, Tomáš Ortel a několik dalších.

Nelze přehlédnout, že největší odbornice na podporu islamizace a urážení vlastního národa jsou nepříliš úspěšné, nebo už příliš odkvetlé, či sexuálně neukojené umělecké hvězdy. Většina z nich postrádá nejen morálku, odbornost a znalost věci, ale rovněž odpovídající vzdělání. Proto moudra, která šíří, mnohdy ani nepocházejí z jejich hlav jako ostatně většina komediantských rolí. Tedy obyčejná ochota prodat tělo i duši, jako kdysi hajlování v Lucerně, nebo podpisování anticharty. Morálka mnohých českých umělců v historicky doložené praxi.

Obecně nepříliš známá Radůza by měla začít se studem u sebe a nešířit výmysly globalistické a trockistické rasistické demagogie odporující platným zákonům. Není nic ostudnějšího, než urážet vlastní národ. Nejprve by si však měla doplnit ubohé vzdělání a místo intelektuálského žvanění v nejlepší tradici pokryteckého globalisty Václava Havla se podívat do historie a politiky. Pravděpodobně nemá smysl poučovat českou hudebnici o tom, že většinu historického pokroku přinesla bělošská civilizace a v dávnější době samozřejmě Čína, jejíž obyvatelé rovněž nejsou zrovna černí.

Zničující a vyhlazovací války se vedou po celém světě od počátku lidstva. Člověk je totiž svojí podstatou predátor. O mnohých válkách v Asii a Africe toho moc nevíme, některé nám média zatajují. O historických zvěrstvech latinskoamerických indiánů informovali už conquistadoři. Můžeme si připomenout Avary, Mongoly, muslimy vyvražďující celé národy. Ty nejodpornější války se konaly a konají v Africe a Asii mezi takzvanými barevnými. Zlí běloši jim tam posílají za miliardy různé humanitární pomoci, aby se nemuseli starat o svoje rodiny a mohli popustit uzdu svému primitivismu, válčit, loupit a znásilňovat. Další si tahají na doživotní placenou dovolenou do Evropy pro rasové obohacení. Stačí se podívat, jak se k sobě chovají muslimové v rozporu s koránem, nebo afričtí černoši bez ohledu na náboženství. I nacisti by bledli závistí nad tamními etnickými čistkami. Dát jim do rukou jaderné zbraně, bylo by po lidstvu.

Muslimové s necivilizovaným právem šaría vyzývajícím k zabíjení nevěřících chtějí násilím ovládnout celý svět. V některých islámských zemích dodnes funguje otrokářství. Kdyby si tam nějaká hudebnice dovolila kritizovat tamní rasu, byli by s ní rychle hotovi. Zároveň připomínám mediálně zamlčovaný fakt, že Afričané od Arábie po jih jejich kontinentu, včetně migrantů v Evropě, se všemožně snaží o světlé potomky, protože „bílá“ pleť je pro ně dokladem vyššího společenského postavení, ne-li přímo rasy.

Na závěr bych se etnologické „vědkyně“ Radůzy (Radka Vranková/Urbanová) zeptal, jaký je její názor na multirasovou americkou či francouzskou armádu, které intervenují po celém světě a zabíjejí bez ohledu na rasu a barvu pleti ve prospěch nadnárodních oligarchů, z nichž zdaleka ne všichni jsou běloši.

Jak komentujete odhalení amerických plánů z roku 1956, které v případě války počítaly se zničením Prahy a vojenských letišť? Jak se tyto plány později zpřesňovaly, vzhledem k tomu, že síla jaderných zbraní se s léty umocňovala? V 50. letech by americké plány prý neznamenaly anihilaci Československa, ale co ty pozdější?

Z hlediska jaderné války je zničení velkých měst logické, protože se tím způsobí velké problémy protivníkovi. Bude třeba pohřbívat velké množství mrtvých, ošetřit ještě větší množství raněných a zasažených a zajistit zásobování přeživších potravinami, vodou, léky, elektrickou energií, případně palivy. Budou však vyřazena pracoviště samosprávy, komunikační uzly a bezdrátové komunikační systémy, část rozvodů elektrické energie, dopravní křižovatky a mosty hlavních silničních a železničních tahů, pravděpodobně i mnohé sklady a vodojemy. Sutiny jsou obtížně prostupné pro lidi i techniku. Z vojenského hlediska patří letiště k nejdůležitějším cílům. Letectvo představuje kolem 60% ničivé síly armády a zároveň hlavní prostředek obrany proti letectvu protivníka.

V případě nasazení jaderných zbraní ve větším počtu je však v zásadě lhostejná jejich kilotonáž i přesnost. Výsledkem by bylo dlouhodobé zamoření území a vodních zdrojů. Lidé nemohou být dlouhodobě zalezlí v krytech, nebo v nouzově upravených domech. Navíc naše republika se nachází v kotlině mezi horami, takže zamoření by opravdu vydrželo a vítr jen přehazoval jaderný spad. Stejně jako v padesátých letech, ani v současnosti nemá náš stát prostředky pro odvrácení následků jaderné katastrofy, dokonce ani z hlediska větších měst.

Aktuální situace z hlediska ochrany obyvatelstva je nejhorší od šedesátých let minulého století. Poté se podařilo realizovat rozsáhlý systém civilní obrany/ochrany, který byl schopen chránit větší část obyvatel. Po roce 1989 byl z větší části zničen, rozkraden a rozprodán. Přesto naši nemyslící občánkové dali v nedávných volbách nejvíce hlasů firmě ANO, která nejen osobou svého miliardářského majitele reprezentuje americké zájmy směřující k jaderné válce v Evropě.

Na druhou stranu, z našeho území by se dle plánu Varšavské smlouvy vedly jaderné útoky, dokonce u nás byly uskladněny jaderné zbraně. Jak takové plány SSSR vypadaly? Znamenalo by to, že bychom se v případě války stali jadernou velmocí? Mimochodem, jak se zpětně dívat na československé plány, které počítaly s tím, že naše armáda by se probila až do východní Francie? Nebyl to tak trochu nesmysl?

Naše armáda měla tvořit přední část středního proudu útočících vojsk Varšavské smlouvy. Na severu měla tento úkol plnit především armáda Německé demokratické republiky a Polska. Vycházelo se z toho, že útok Varšavské smlouvy bude protiútokem vůči americkému a německému útoku. Dnes se o tom různě řeční a píše. Problémem by bylo z hlediska útoku ze západu na východ i naopak překonání Šumavy, protože tamní prostor by se dal úspěšně bránit a také zneprůchodnit. Existovaly celé pásy jaderných min. S lidským faktorem se příliš nepočítalo. Sovětští plánovači moc nemysleli na odpočinek řidičů a dalších obsluh. Při práci v prostředcích protichemické ochrany by únava rostla. Logistika celé Varšavské smlouvy byla značně poddimenzovaná, počínaje transportem pohonných hmot. Představa rychlého proniknutí do Francie byla spíše zbožným přáním. Jak by se vojska Varšavské smlouvy dostala přes Pyreneje a do Anglie? Když se podíváme do historie, každý si plánuje válku na několik týdnů a s malými ztrátami a realitou jsou léta plná hrůzy.

Sovětský „omezený kontingent“ umístěný „dočasně“ na našem území disponoval pozemními a leteckými nosiči taktických a operačně taktických jaderných zbraní, naše armáda rovněž, včetně vycvičených obsluh a pilotů. Sklady s hlavicemi byly pod sovětskou kontrolou, konkrétně po roce 1968 na sovětských základnách u nás. Není zcela jasné, jak to bylo s hlavicemi v předešlém období. Údajně měly být dopraveny k českým nosičům z SSSR v době bezpečnostní krize.

Jaderné údery se předpokládaly jako samozřejmost. Většina z nich by byla vedena do vzdálenosti kolem 350 km, takže útočící vojska by musela procházet územím zamořeným vlastními zbraněmi. Chemická příprava byla standardní náplní výcviku vojáků, ale realita se od cvičení obvykle výrazně liší. Nicméně naše armáda by dostala nanejvýš desítky hlavic, takže o nějaké jaderné velmoci se nedá mluvit. Spíš o jaderném sluhovi.

V osmdesátých letech bylo možné vést přesnější jaderné údery, což snižovalo potřebu hlavic s velkou kilotonáží. Přesto si nelze dělat iluze o výsledném efektu. Prohrávající strana by pravděpodobně neváhala ničit i města a nejen ta prohrávající. Vždy jsou zde plánovači budoucnosti. Stačí si připomenout z vojenského hlediska nesmyslné americké bombardování českých strojírenských a chemických podniků na konci druhé světové války. To se dnes v médiích nevzpomíná, stejně jako výročí mnichovské zrady demokratických spojenců na Československu.

Jak měl takové plány rozpracované SSSR? Za kterého sovětského vůdce existovala nejvyšší koncentrace lidí v sovětském vedení, kteří by nejraději začali válku?

Plány jak SSSR, tak NATO se měnily v závislosti na technologiích a výzbroji. Objevila se řada různých doktrín. Realitou se staly závody ve zbrojení. I kosmické programy a lety na Měsíc měly podtext kosmické jaderné války. Obě strany obvykle prezentovaly oficiální strategii tak, že jejich jaderný úder bude odpovědí na úder agresivního protivníka. Předpokládaly se dva jaderné údery po sobě. Nicméně několikrát v historii málem došlo k odpálení strategických raket, protože nesprávně zapracovaly strategické radarové systémy a hlásily útok nepřítele. Byly zde havárie na raketonosných ponorkách i bomby spadlé z amerických strategických bombardérů.

Obě strany z hlediska počtu jaderných hlavic vycházely z předpokladu zaručeného zničení protivníka známého pod zkratkou MAD. K tomu mělo dojít i poté, co by přežily protivníkův jaderný úder, a byla zničena část jaderné výzbroje. Z tohoto hlediska existuje v Rusku a pravděpodobně i v USA automatický systém Mrtvá ruka, který má zajistit odpálení strategických raket ze zodolněných sil i v případě, že obsluhy budou mrtvé.

Od šedesátých let se ustupovalo od velkých bomb, které měly obrovským výbuchem pokrývajícím velkou plochu snížit nepřesnost zásahu. Jako největší je známá sovětská Car bomba, která byla odpálena v roce 1961 na střelnici Novaja zemlja. Světlo a tlaková vlna působily na vzdálenost až 1 000 km. Nicméně byla plánovaná větší, takzvaná bomba soudného dne. Jednalo se o loď naplněnou plutoniem, která měla svým výbuchem zničit život na zemi, možná celou planetu v případě porážky SSSR v jaderné válce. Byla naplánována v době vlády Leonida Brežněva, který kolem sebe soustředil nejhorší skupinu válečných extrémistů v sovětské historii. Fanatismus hodný vedení Islámského státu.

Sovětský svaz byl většinou pozadu z hlediska technologií, ale i reálného počtu nasaditelných raket za USA. Je zajímavé, že již v šedesátých letech američtí globalisté v médiích výrazně „nafukovali“ počty sovětských jaderných zbraní, mnohdy i v násobcích reality a tím úroveň ohrožení. Získávali tak jednak peníze pro zbrojaře, jednak vytvářeli dlouhodobý syndrom strachu a nenávisti k SSSR. Na přelomu padesátých a šedesátých let se vytvořila takzvaná triáda tvořená pozemními zodolněnými a pozemními mobilními odpalovacími zařízeními raket, leteckými nosiči strategickými a taktickými a námořními hladinovými a ponorkovými nosiči. Státy NATO od mobilních pozemních systémů počátkem devadesátých let odstoupily.

Rovněž z geostrategického hlediska byl SSSR v nevýhodě, protože kolem jeho hranic se mimo Evropy a Číny rozkládaly státy s americkými základnami a plulo početnější americké loďstvo. Naopak sovětské bombardéry a rakety musely překonávat tisícikilometrové vzdálenosti k útoku na USA. Obojí platí dodnes a NATO je z hlediska rychlosti úderu a rychlosti reakce ve výhodě. Závody ve zbrojení eliminovaly smlouvy, které podstatně omezily jaderné arzenály SSSR, později Ruska a USA. V současnosti je již řada z nich neplatná a riziko střetu roste.

 

Zdroj